Věda o válce

0 Comments

Když jste byly malé děti, tak bavily vás nějaké knihy? Mě ano. A ze začátku to byly samé pohádky. Byla jsem vždycky velmi nadšená, když si babička s dědečkem tady vzali do rukou knihu a pěkně nám ji večer četli. Já jsem totiž s bratrem vyrůstala u babičky a u dědy. To ne, že by nás maminka s tatínkem nechtěli, to vůbec ne. Jenomže maminka s tatínkem velmi hodně pracovali. Oba dva pracovali u policie, takže většinou byli ve službě. Jako dětem nám to hodně vadilo, ale postupem času jsme pochopili, že to byla jejich práce, do které musely pravidelně chodit. Ale upřímně, někdy mě to hodně mrzelo a s bratrem se nám moc stýskalo.

Z války je mi vždy smutno.

Ale nikdy jsme to rodičům nevyčetli. Já vím, že někteří rodiče jsou doma s dětmi pořád, ale někdy to jednoduše nejde. Takže jsme vyrůstali u babičky a u dědy. Naštěstí jsme ale měli dvougenerační dům, kde vlastně obě dvě rodiny vyrůstali a žili pod jednou střechou. Tohle se mi líbilo a mělo to vlastně velkou výhodu. A dědeček mi vždycky četl knihy. Později, když jsem byla v páté třídě jsem se o vzdělání začala zajímat více. A taky o vědu. Protože můj děda se zajímal o zbraně a taky o druhou světovou válku. Myslela jsem si, že nauka a věda o druhé světové válce a o zbraních je velmi zajímavá.

Nauka o válce je zajímavá.

Když mi děda vyprávěl, co všechno jeho otec prožil, tedy vlastně můj praděda, tak jsem jenom žasnula nad jeho odvahou.  Nevěděla jsem o tom, jaká je vůbec válka. Docela mě to zaskočilo a byla jsem z toho velmi smutná. Tak jsem si řekla, že se do této válečné vědy ponoříme hlouběji a budu zjišťovat více informací. Nyní je mi přes dvacet let a myslím si, že bych klidně mohla vést nějaké odborné přednášky o zbraních a druhé světové válce. Protože věda mě prostě baví a budu jí studovat i dále. A vy se taky o něco zajímáte? Třeba o vědu nebo třeba o zeměpis nebo přírodopis? Můj syn má moc rád zvířata, takže doufám, že z něj bude třeba hodný veterinář.